Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smrt v tvém náručí

2. 1. 2008

1.

 

            Jmenuji se Nischi. Zrovna jsem se přistěhovala s rodiči do města Iwaki, poblíž Tokia v Japonsku. Byl tu docela klid, žádní úchylové(aspoň jsem zatím žádného nepotkala) a všude kolem spousta lesů.

       ,,Mami, jdu se na chvíli projít“, zahučela jsem na mamku, obula jsem se a rychle jsem vyrazila z domu směrem k nedalekému lesíku. ,,Sakra, já mám ale absťák!“ Zamumlala jsem si sama pro sebe a jen co jsem byla kousek za domem, hned jsem si zapálila.

(Vím, že kouření v mém věku je nezákonné a hodně škodlivé, ale co se dá dělat). Po 5 minutách klidné chůze jsem dorazila  k lesu. Zrovna začínal podzim, takže v lese bylo krásné panorama. Všude padalo listí různých barev a Slunce mělo tmavě oranžovou barvu, což krásně doplňovalo už tak krásný les. Když už jsem jen tak stála a koukala 5 minut, tak jsem se probrala a šla jsem hlouběji do lesa. Nevím, jestli ti lidé co tu bydleli před námi byli řezbáři, ale cca po deseti minutách chůze jsem uviděla lavičku. Překvapeně jsem vykulila oči, ale zase ne že by mi to nějak vadilo, takže jsem se pohodlněna usadila a začala přemýšlet.(Znáte to, jen tak koukáte do ,,Blba“ a za deset minut civění si uvědomíte, že musíte vypadat jako magor). Už jsem si to uvědomila i já. ,,Ach jo“, vzdychla jsem si pro sebe a začala jsem prohledávat okolí kousek po kousku. Náhle mě zaujal jeden strom. Vlastně vůbec netuším, jak jsem si mohla všimnout. Byl totiž schovaný za hustým houštím. Pomalu jsem vstala z lavičky

a vyrazila jsem k tomu stromu. Vedla mě záře, která vycházela z toho stromu. Celou cestu přes houští jsem přemýšlela proč ten strom tak krásně září a pak jsem to spatřila. Důvod té záře byly světlušky. Tisíce světlušek, které lítaly kolem stromu. Popostoupila jsem trošku blíž

a všechny světlušky se nahrnuly ke mně. Jedna se přiblížila natolik, že jsem ji měla na nose.

Proboha, ale to nebyla světluška! (Teď si určitě pomyslíte, že to byla víla,ale chyba lávky).

Byl to malý okvětní lístek růže, kterého unášel vítr. Tedy, ale zajímalo by mě, jak je možné, že svítil. Chtěla jsem si ho prohlédnout, ale… Začal mi zvonit mobil. Kvítka zmizela. Jen tak, bez varování. Naštvaně jsme mobil zvedla a skoro jsem zařvala. ,,ANO?!“ Byla to mamka. A trefila se opravdu skvěle. ,,Jo, už jdu domů“ řekla jsem a vyrazila jsem. Na konci cesty jsem se ještě ohlédla na houští, v kterém byl ukryt ten záhadný strom.

2.

Příštího dne jsem se nemohla zbavit myšlenek, které mi připomínaly včerejší události.
Na cestě domů ze školy mi přišla sms. Psala mi kamarádka. Myslela jsem si, že sebou asi seknu. Konec.Rozpadlo se naše přátelství. Přišla na mě obrovská deprese a střídala se se záchvaty vzteku. Kdyby tu tak byl Kurama. Řekla jsem si, a přitom jsem nevěděla….
            Rozhodla jsem se, že večer půjdu zase do ,,toho“ lesa. A taky že jsem šla! Řekla jsem mamce, že jdu na chvíli ven a mám vybitý mobil, aby se nestalo to co minule. A vyrazila jsem, samozřejmě s krabičkou cigaret v kapse a se žvýkačkami v druhé. Nejdřív ze všeho jsem si sedla na nově objevenou lavičku a zapálila jsem si. Chvíli jsem jen tak nezaujatě seděla a užívala si tu cigaretu a opět koukala do blba. Asi po pěti minutách civění jsem si dala žvýkačku a vyrazila jsem zase prozkoumávat ten záhadný strom. Těšila jsem se až rozluštím tu záhadu svítících kvítků. Opět jsem se prodírala hustým houštím, až jsem z něho konečně vyšla, jen jsem ohromeně stála před tím stromem. Byl na něj ještě hezčí pohled než včera, lítaly kolem něj totiž i červené lístky, nejenom bílé. Popošla jsem ke stromu a sedla si k jeho kořenům. V tu chvíli mi vůbec nevadili všichni ti brouci. Vnímala jsem jenom tu uklidňující atmosféru kolem stromu. Nevím proč, ale k tomuhle se prostě ta cigareta hodila. Vytáhla jsem tedy krabičku, vytáhla jsem z ní jedno cigáro a už jsem se chystala zapálit si, když najednou… ,,Neměla bys kouřit“. Tuhle větu slyšívám desetkrát za den, takže jsem jenom ledabyle odpověděla: ,,Jo jasný“. V ten moment mě vůbec nenapadlo, že sedím u stromu, v opuštěném lese. Vyděšeně jsem se podívala všemi směry a pak můj pohled směřoval nahoru, do korun stromu. Cože?? Hiei??,,Co tu děláš?!“ ( Já vím, dementní otázka na to, že nade mnou stál Hiei, ale co byste řekli vy?!). ,,Říkám, že bys neměla kouřit.“ Nevím proč, ale vypěnila jsem, jakoby nestačilo, že mi to říkali spolužáci, ale teď i Hiei?!! To je moc! A co kdyby si uvědomili, že to není lehký! ,, A co je ti vůbec potom?“ Hiei vykulil oči, nejspíš nebyl zvyklý, že je na něho holka takhle drzá. Teď mě tak napadlo…když je tu Hiei, tak tu musí být i… ,,Kuramo! Je tu nějaká hodně drzá holka!“ Zařval Hiei a seskočil ze stromu přede mě. Panebože držte mě! Ještě, že jsem Hieie neposlala tam kam jsem chtěla, jinak by z toho teď byl pořádnej průšvih. Jen jsem tam tak seděla a snažila jsem se, aby nebylo poznat, co se ve mně děje.Chtěla jsem si zapálit tu cigaretu když už jsem ji měla v ruce. A najednou byla na půlku. Hiei stál vedle mě, takže nebylo těžké uhádnout kdo to asi udělal. Podívala jsem se na ten zbytek co mi trčel z pusy a pak jsem obrátila zamračený pohled k Hieiovi. Doufám, že to na něj zapůsobilo, byl pohled jako na někoho, kdo vám vypne internet v půlce rozhovoru na chatu. Hiei vykulil oči, takže pohled aspoň trošku zabral.Ale hned se zase vrátil k normálu. A to bych nebyla já, kdybych zase neprovokovala. Zapálila jsem si ten zbytek cigarety co jsem měla a… Hiei se bleskurychle otočil a už zařval. ,,To snad ne!! Řekl jsem, že nemáš kouřit.“ Bože, bože, provokace. Stoupla jsem si podívala jsem se na Hieie shora a foukla jsem mu kouř do tváře. Hiei zrudl vzteky. Odněkud zdálky jsem slyšela tlumený smích, který stále navyšoval na hlasitosti, až to byl bláznivý řechot. :-D Vypadalo to, že Hiei asi zrudne vztekem. ,,Proč se směješ?!“ „je na vás komický pohled“ Bože bože bože bože!! To byl Kuramův hlas! Asi omdlím. Musela jsem si zase sednout. Hiei se na mě otočil, povytáhnul obočí a naznačil úšklebek. Pochopil co pro mě Kurama znamená. Podívala jsem se štěněčíma očima do těch jeho očí a zřejmě pochopil, že nechci, aby se to Kurama dozvěděl zrovna teď. Nejspíš to pochopil. Teď je to na něm. „Kuramo, pojď konečně z toho houští!“
3.
 
            Jsem normální holka. Až na nějaké výpadky, ale ty má každý. Znáte Yu yu hakusho?Já taky a moje nejmilejší postava je samozřejmě Kurama- Shuichi Minamino. Vždycky jsem ho chtěla vidět.. Ale… netušila jsem, že se to opravdu stane. A najednou tam stál. Přímo přede mnou. Moje vysněná láska. Nemůžu tomu uvěřit. Seděla jsem jako v transu a stále jsme zírala na Kuramu. ,,Tahle holka je víc drzá než Kazumova sestra!“ ,,Opravdu?“ Zeptal se Kurama se zájmem. ,,Ale dobře tě dostala Hiei, ještě, že jsem si tu momentku vyfotil.“ Řekl Kurama a nevinně se usmál. „NANI?!“ Hiei měl dost. Vyskočil na strom a sedl si a tu nejvyšší větev. „Omluv Hieie prosím, snadno se rozčílí. Já jsem Kurama“ Kurama se představil a podal mi ruku na seznámení. Moment jsem jen tak zírala, ale pak jsem mu podala svojí ruku. „Já..já jsem…Nischi..“ zakoktala jsem nejistě. „Těší mě“ odpověděl mile Kurama a usmál se. Po chvíli sem pochopila, že mu stále držím ruku, tak jsem ji pustila a začala jsem rudnout. „Můžu se podívat na tu fotku s tím Hieiem??“ Zeptala jsem se a hodila úšklebek někam kde měl být Hiei. „Jasně, že jo“ Kurama vytáhl foťák. Chvilka ticha… „Ježiší!“                          
*výřech jak něco*. „pche“ jen si odfrknul Hiei, když nás slyšel se smát. Jistě pochopíte, že jsem nesledovala čas. A až teď jsem si uvědomila, že už musí být pozdě. Když jsme se přestali smát, potichu jsem pípla : „musím jít domů“ a rozloučila jsem se pohledem s Kuramou, pa jsem ještě zakřičela na Hieie : „Čau prťasi!“ Radši jsem přidala na kroku, kdyby se Hiei rozzuřil. A on se opravdu rozzuřil, ještě jsem slyšela Kuramu, jak ho uklidňuje. „Přijdeš zítra?“ zakřičel na mě Kurama. „Uvidíme“ řekla jsem si pro sebe polohlasně a spěchala jsem domů.
 
„To byla poslední kapka!!“ „Co ty mi máš co vyčítat? Furt si pryč! Už jsem se rozhodla, takhle to dál nejde! Bude rozvod!“ „Jak chceš, ale Nischi si to řekneš sama!“ „Jdu spát k Dixi!!“ jenom jsem zařvala od vchodu a vyšla jsme rychle z domu. Ani jsem si nebrala věci.. na co? Cigarety jsem měla, žvýkačky taky, ale mobil jsem tam nechala. Jakmile jsem byla v lese,( samozřejmě, že jsem neměla v plánu jít k dixi ), těžko jsem dopadla na lavičku a sklopila hlavu ke kolenům. Nebrečela jsem, to už jsem se odnaučila dávno , na co slzy? Ničemu nepomůžou. Možná si někdo řekne, že rozvod není tak závažný problém, ale když se k tomu přičtou události v posledních dnech (Konec přátelství) a ještě k tomu, že jsem docela citlivá…no nebyla to ideální situace. Rozklepanou rukou jsem vytáhla cigaretu a zapálila jsem si. Nohy jsem dala na lavičku a skrčeně jsem je přitáhla ke kolenům. Tak strašně se mi třepali ruce. Na tenhle okamžik taky nikdy nezapomenu. Chtělo se mi umřít. „Nischi?“ Někdo promluvil. Ani jsem nemusela přemýšlet o tom, kdo to je. Hned jsem poznala Kuramův hlas. Chtěla jsem ho pozdravit nebo něco podobného, ale zmohla jsem se jen na nějaký pazvuk podobný malému ptáčeti. Kurama si přisedl ke mně. (Poznala jsem, že si sedl, kvůli vibracím). „ Co se stalo Nishci?“ V jeho hlase bylo slyšet znepokojení.S obrovskou snahou se mi povedlo zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Kurama s sebou cuknul a bolestně se na mě podíval. Nevím, jestli z mých očí poznal, jak se právě teď cítím. Najednou jsem si připadala strašně unavená. Usínala jsem zřejmě pod vlivem nějaké Kuramovi kytky. V posledních chvilkách, ve kterých jsem ještě neusnula úplně jsem cítila, jak mi Kurama hladí vlasy a něco šeptá.
 
Probudila jsem se na nějakém neznámém místě. Hbitě jsem vstala, až se mi zatočila hlava. Očima jsem pátrala po okolí a snažila jsem se zjistit kde jsem. Doma jsem nebyla, to je jasný. Najednou u mě byl Kurama. Ještě se mi mluvilo těžko, takže jsem ze sebe vydala jenom otázku: „Kde..?“ Kurama mě naštěstí chápal a trpělivě odpověděl: „jsi u mě doma“. Vyděšeně jsem vykulila oči. U Kurami doma?? Bože! Začala jsme pomalu hýbat s končetinami a vstala jsem z postele. Začala jsem hledat svoje věci, musela jsem si zapálit. Kurama to tušil, takže mi cigarety schoval k sobě a teď mi s nimi začal mávat přímo před očima. Sem menší než Kurama takže jsem musela skákat. Doufám, že si teď nevyfotil Hiei mě. „Kuramo, no ták“ Prosila jsme ho, ale byl neústupný. Přestala jsem skákat,popošla jsem k němu, sundala jsem si jeno ramínko podprsenky a udělala jsem štěněčí oči. Ano, účinek se dostavil , Kurama byl aspoň na pár vteřin mimo. Toho jsem musela využít a vzala jsem si svůj majetek zpátky. Jak se Kurama vzpamatoval jen se začervenal a zavolal na mě ať přijdu brzo. Přikývla jsem a vyrazila jsem.
Jakmile jsem se vrátila, Kurama měl připravenou snídani. „Páni, taková hostina“ pochválila jsem mu jídlo. „Ale ne, to nestojí za řeč“ Dělal jakoby naoko Kurama drahoty. O jídle jsme si sedli na pohovku a trávili jsme. „Nischi, myslím, že by ses měla ozvat rodičům.“ Oznámil rozhodně Kurama. „Ale já…“,hledala jsem nějakou vhodnou výmluvu, „nemám telefon.“ Ha, jo. „Půjčím ti svůj.“ Usměvavě odpověděl Kurama. Sakra. „No…tak jo…napíšu jim smsku.“ Vzala jsem si od kurami mobil. Psala jsem, že jsem v pořádku a že nevím, kdy přijdu, že se s dixi dobře bavíme a takové ty utěšovací věty co se píšou rodičům. Jakmile jsme dopsala, podala jsem mobil zpátky Kuramovi. „Děkuju“. Při předání telefonu jsme se dotkli a vyměnili si pohledy. Byla jsem strašně ráda, že aspoň někdo je se mnou. Že nejsem sama. „Půjdeme trénovat?“ prolomil nesměle ticho Kurama. „Trénovat co?“ „No přece musíme trénovat, abys objevila svou skutečnou sílu. A mimoto ti to pomůže zapomenout na včerejšek.“ (pozn. Já vím, typický román…) „Skutečnou sílu? Já nemám žádnou sílu“ Namítala jsem. Kurama se zamračil. „Nesmíš se podceňovat Nischi.!“Namítal teď Kurama. Radši už jsem byla ticho a vstala jsem z pohovky. „Tak deme.“ Nejlepší místo pro trémink byl samozřejmě les. Ani jsem netušila, že v Tokiu (tam kurama bydlel) je tak velký a ne moc navštěvovaný les. „Začneme. ROSE WHIP!“ Zařval Kurama a vytáhl svůj růžový bič. Ta vůně z něj vycházející byla opravdu ohromující. „Takže, jelikož vůbec nevíš, že nějakou sílu máš, měl bych ti asi něco říct.“. „Nischi, v tom lese jsme nebyli náhodou, byli jsme si pro tebe.“ Jen jsem zírala. Kurama pokračoval vážným hlasem. „Máš v sobě ukrytou větší sílu než Yusuke i než Hiei ve své démonické podobě.“
 
4.
COŽE?! „Co?!“ Zařvala jsem. „Ano, je to tak, Hiei tomu taky nechtěl věřit.“ Moje nervová soustava vyžadovala cigaretu. S radostí jsem ji vyhověla. Jen jsem si musela sednout. Ani jsem se nenamáhala jít někam jinam a sedla jsem na si na zem. Kurama se zase zamračil. „Kuramo, ty už se zase mračíš, co se s tebou děje?“ Zasmála jsem se. Kurama se na chvíli odmlčel a začal se smát taky. S uvolněním jsem vydechla kouř a zaměřila jsem se na získání informací. „A jak je možný, že jsem nikdy nepociťovala nějakou skrytou sílu?“ S úšklebkem jsem se zeptala. „Je zapečetěná. Když jsi byla menší, převtělila se do tebe dávná magie draků, musíš trénovat, abys jsi ji stačila přijmout než tě pohltí.“ Řekl Kurama s naprosto vážným výrazem. „Páni, jsem ráda, že mám veselé vyhlídky do budoucnosti..“ Zase ten můj sarkasmus. „Promiň, nevím co mám na to říct.“ Samozřejmě, že jsem po tomhle vždycky toužila, láska, skrytá síla a tak, ale nějak sem nečekala, že to skutečně přijde. Asi omdlím. Dokouřila jsem cigaretu a vzala jsem si žvýkačku. Kurama mi podal ruku, aby mi pomohl vstát. „Varuji tě, nebude to procházka růžovým sadem.“ Oznámil mi Kurama. „Chápu.“ „ROSE WHIP“! vykřiknul Kurama a šlehl bičem. Doufám, že nečeká, že budu běžet. Běh mi nikdy nešel, vždycky jsem byla pomalá, taky proto jsem nemohla uvěřit té skryté síle.
No,vraťme se k boji. I kdybych chtěla běžet, nešlo to. Nějak jsem ztuhla a jen jsem koukala na Kuramu. Honem Nischi, musím v tobě vyvolat pocit nebezpečí. Řekl si Kurama v duchu. Když jsem viděla jak se Kurama tváří, začínala jsem se bát, co se bude dít dál. Najednou byl bič u mě a šlehl mě do tváře. Kurama neřekl slůvko, ale bylo vidět, že mu to není taky dvakrát příjemné. Najednou se ve mně něco pohnulo. Chytila jsem biča vytrhla ho Kuramovi z ruky. Byla jsem překvapená sama ze sebe. Okamžitě jsem bič pustila. Kurama se ale nedal jen tak odbýt. Vytáhl bič znovu a zkusil to ještě jednou. Tentokrát jsem uhnula. Ne.. neuhnula, ale udělala jsem tak rychlý pohyb, že bych se na ten moment mohla měřit s Hieiem. „DOST!“ Zakřičela jsem. To přeci nejsem já! Cítila jsem na krátký okamžik záchvěv moci. Kurama už se natahoval, aby zase vyšlehl, ale když viděl, že nejsem schopna pokračovat, tak si to rozmyslel. „Nischi, chápu,že je to těžké.“ „Těžké? Před dvěma dny jsem měla problémy akorát se školou a ne s tím, že mě pohltí nějaká magie! Nechal bys mě prosím tě na chvíli o samotě?“ „Tak dobře, až budeš chtít, přijď.“ „Jasně..“ zamumlala jsem a šla jsem dál do lesa. Až jsem byla dost hluboko v lese, tak jsem sebou žuchla na zem a vytáhla krabičku a zapálila jsem si. Jak je to možné, vždyť…ach jo…já přeci žádnou magii nemám! Snažila jsem si to opakovat stále dokola, abych o tom přesvědčila sama sebe. Ale nešlo to.
            Už byla noc, když jsem přišla ke Kuramovi domů. Divím se, že jsem v té tmě vůbec našla cestu.
 
5.
„Jé, ty už jsi tady?“ řekla usměvavě Kurama. On si snad ani nevšiml, že jsem byla pryč do noci. „Předpokládám, že domů takhle pozdě už nepůjdeš, tak bych navrhoval ať se vyspíš tady.“ Jóóóó!!! Budu spát u Kurami doma. „Tak dobře, budeš moc hodný, když mě tady necháš.“ Doufala jsem, že není slyšet v mém hlase to nadšení. „Žádný problém.“ Kurama mi ukázal ložnici a ustlal mi postel. Úplně jsem se rozplývala štěstím. Jakmile byla postel ustlaná poděkovala jsem Kuramovi a okamžitě zalehla. Nic na spaní jsem pochopitelně neměla, ale ani mi to nevadilo. Byla jsem strašně unavená a měla jsem v hlavě moc myšlenek, které mi tížily mysl. Zjistila jsem, že Kurama si roztáhne deku na zemi. Bylo mi kvůli tomu trapně, ale v tomhle byl neústupný. Kurama zhasl světlo a taky se uložil ke spánku. Položila jsem hlavu na polštář a ještě než jsem úplně zatuhla, stihla jsem zašeptat přání na dobrou noc. Už jsem neviděla, že Kurama vstal a díval se na mě. Usmál se a shýbl se ke mně, ale pak trhl hlavou a zase si lehnul.                                    
Až po probuzení jsem si uvědomila, že ležím na Kuramově polštáři. Už jsem si začala zvykat. Nemůžu se přeci rozplývat úplně nad vším. Vstala jsem a zjistila, že Kurama už nespí. Nejspíš je v kuchyni nebo v obýváku, aby mě nevzbudil. Vyšla jsem z ložnice a šla ho hledat. Vsadila jsem na kuchyni a udělala jsem dobře. Kurama ělal snídani. „Dobré ráno“. Řekli jsme oba zaráz. „Nischi, dnes budeme opět trénovat.“ Nahodil Kurama po snídani. Ztuhle jsem přikývla, i když jsem moc nesouhlasila, ale vím, že je to nezbytné. Vyrazili jsme ihned zrychleným krokem. (Já jsem skoro utíkala).
Byla jsem pochopitelně zadýchaná. „Vážně bys neměla kouřit.“ Řekl starostlivě Kurama. Naštvaně jsem se na něj podívala. „Dobře, dobře, promiň.“ „Tak, co chceš trénovat?“ Zeptala jsem se. „Rád bych prozkoumal ty tvé rychlé pohyby.“ „To jak jsem dělala včera? Vždyť vůbec nevím, jak se to stalo, byla to náhoda.“ „No právě, chci zjistit v čem to vězí“. Bez dalšího slova vytáhl bič a zaútočil na mě. Zase jsem uhnula tou rychlostí jako předtím. Kurama mě začal analyzovat. „Aha, takže ty tu sílu používáš, jenom když jsi v nebezpečí. Zajímavé“. Začala jsem se třást. Opět mnou prostupoval ten záchvěv moci, tentokrát ale mnohem silnější. Svalila jsem se k zemi. Kurama ke mně okamžitě přiběhl a zvednul mi hlavu. Náhle mi začali červeně svítit oči. Moje se ztrácelo v něčem neznámém. V něčem, co mě děsilo.
Poddej se mi. Budeme společně ti nejsilnější na světě. Ten hlas opakoval pořád to samé. Poddej se mi. Zařvala jsem bolestí. Ten hlas mnou čím dál tím víc prostupoval. „Kuramo..pomoz mi“ potichu jsem zašeptala. Kurama nade mnou stále jen bezvládně klečel a nevěděl co dělat. „Hiei, ještě, že jsi tady.“ Objevil se tu znenadání Hiei. „Myslím, že jí začíná ovládat magie. „Ten hlas…“ poslední slova, co jsem mohla říct. „Hlas? Koenma neříkal nic o hlase!“ Kurama vyděšeně vykřikl. „Nischi, odežeň ho pryč! To zvládneš!“ Radil mi Kurama a Hiei taky. Slyšela jsem je, ale odněkud z obrovské dálky. Poslechla jsem a snažila jsem se zahnat ten hlas pryč. „Jdi pryč… nechci…jdi…“ naléhala jsem kouskem mysli, která mi zbývala. Opakovala jsem stále to samé. Vidím, že ještě nejsi připravená.Dám ti malý zlomek mé síly, abys věděla, čemu budeš vládnout, až přijde čas, vrátím se. Pravil hlas a zmizel. Zmizel tak náhle jako se objevil. Otevřela jsem oči a spatřila Kuramu a za ním Hieie. Sedla jsem si a zapálila jsem si. Hiei začínal rudnou, ale Kurama ho naštěstí uklidnil. Už jsem viděla, že se mě chtějí ptát na to co se stalo. A to já jsem nechtěla. Ani sama jsem nevěděla co se stalo. Zvedla jsem se vyskočla jsem na strom a tipla jsem cigaretu. Poté jsem skočila na druhý strom a další a další až jsem najednou byla daleko od Kurami a Hieie. „Kam..co..“ Kurama a Hiei se mohli jenom divit. Rozhodla jsem se, že svoje schopnosti budu trénovat raději sama, nechci nikomu ublížit.
 
6.
            Seskočila jsem ze stromu na zem a pokusila jsem se utíkat k jinému stromu, který byl vzdálen asi 10 metrů. A nic… „Sakra, tak co je?“ Hm, vzpomněla jsem si na to co říkal Kurama. Svou sílu používám jenom v bezprostředním nebezpečí. Takže jsem si to nebezpečí musela vsugerovat. Zavřela jsem oči a představila jsem si Hieie před sebou ve své démonické podobě. Otevřela jsem oči… A on tam opravdu byl! No paráda, mám dobrou představivost, musela jsem se pochválit. Začali jsme..no..bojovat. On to nebyl skutečný boj, jistě s představou se moc bojovat nedá, ale najednou to začalo být nějak skutečné. Opravdu hodně skutečně, až mi to začalo být divné. Zastavila jsem pokynem ruky boj a šla jsem ke své představě. Vždycky mě zajímalo, jak můžou Hieiovi vlasy tak stát. „Ukaž“ šeptla jsem a sáhla jsem si. Zkoumala jsem je ze všech stran aspoň pět minut, když pak. „No dovol!“ Vyjekla představa. „Co..Cože??“ Na okamžik se mi naježili vlasy, takže vypadaly jako Hieiovi. Ale pak jsem je rychle uhladila a začala jsem se ptát sama sebe, co se to tu děje. Že by to byl opravdu Hiei? „Hiei?“ „Baka, co to bylo s těma vlasama?“ „No..ehm.. já..“ nevykoktala jsem ze sebe nic jiného než tyhle slabiky. Potřebovala jsem nějak zamluvit tenhle trapas. „A co tady vůbec děláš? Jak jsi mě tu našel?“ Hiei si odkašlal, upravil si vlasy a podíval se na mě. „Myslíš, že jsem amatér?“ Radši jsem tuhle otázku ignorovala. „ A co Kurama?“Divila jsem se, že tu taky není, Kurama přece taky není amatér. „Chtěl jít se mnou, ale radši jsem ho poslal domů, nemohla by ses soustředit.“ „Soustředit na co??“ Ani se neobtěžoval s odpovědí a zaútočil na mě. „Co blbneš..?“ „Chceš přece bojovat ne?“ Oplatila jsem mu tu výmluvnost a taky sem neřekla ani slovo a odrazila jsem jeho útok. Hiei byl do toho boje tak zapálený, že to vypadalo, jako by mě chtěl zabít, ale uvědomila jsem si, že chce abych to brala vážně a dala do toho všechno.
            Po 1 hodině boje: „Chceš mě zabít?“ Řekla jsem celá od krve a šrámů. Tady se vytratily všechny moje naděje, že jsem rychlá jako Hiei. „Ne…, zadýchaně odpověděl Hiei, jen chci, aby ses vžila do situace a brala to vážně.“ „Já vím, já vím…“ Ale ten boj nebyl bolestný jenom pro mě, nemyslete si, že Hiei byl bez zranění, sice jich neměl tolik jako já, ale párkrát jsem se do něho strefila. „Nejsi tak špatná, trochu jsem tě podcenil, ale chce to ještě hodně trénovat, až se vyléčíš, začneme znovu, ano?“ „Jasně!“ Rozhodně jsem přikývla s úsměvem. „Vrať se za Kuramou, on už něco vymyslí.“ „Ty nepůjdeš? Taky máš zranění.“ „Tss, to se uzdraví, jsem démon“ Uraženě se otočil a šel pryč. A ještě mi zamával. „Pche“ odsekla jsem. Co si o sobě myslí, já mám v sobě přece démona taky. No, radši jsem na to přestala myslet, jinak bych se rozčílila. „Nikam nejdu, zůstanu tady, taky se dokážu vyléčit sama.“ Zašeptala jsem si sama pro sebe. Vyskočila jsem unaveně na strom. Aniž bych přemýšlela o tom, že mi jde tak lehce. Pak jsem si to uvědomila, asi tu sílu už začínám používat automaticky. Skvělé, aspoň nějaký přínos z toho utrpení. Opřela jsem se o kmen a začala sledovat ty šrámy. Začala jsem si z nich olizovat zbytky krve. Krev jsem milovala už i předtím, ale teď..chutnala nějak..jinak. Lépe. Radši jsem toho nechala nebo bych si vysála tu krev všechnu. Počkám, až ta krev zaschne, to bude rozumnější.
            Mezitím: Kurama seděl u sebe v pokoji a koukal na papír, na kterém byl sepsán můj tréninkový plán, který sám sestavil. Neklidně hýbal nohou. „kde je Nischi? S Hieiem museli přece už dávno skončit. 30 minut po té: „Tak dost, nebudu tady jen tak sedět.“ Řekl rozhodně Kurama a vyrazil mě hledat.
 
7.
            Konečně ta krev zaschla. Zapálila jsme si a pozorovala jsem poklidně okolí z výšky stromu. Měla jsem pocit, že vidím všechno na světě a slyším i ten nejtišší zvuk. A najednou se zpoza keřů objevil Kurama. Tiše prozkoumával okolí a nejspíš se mě snažil najít. „Nischi? Jsi tady?“ Bylo mi jasné, že blafoval, protože musel cítit mou duchovní sílu. Seskočila jsem ze stromu a tipla jsem cigaretu. „Vola jsi mě?“ Opověděla jsem mu na jeho volání. „Nischi..vypadáš jinak. Jsi taková…“ Kurama zatřásl hlavou a usmál se. Jsem jaká? Pomyslela jsem si, ale nevyřkla jsem to, bylo mi jasné, že by mi Kurama neodpověděl. „No trochu jsme s Hieiem bojovali…ale moc mi to nešlo, taky podle toho vypadám.“ Trochu smutně jsem řekla a svůj pohled jsem upřela k zemi. „Ale nepovídej, podle mě jsi to zvládla skvěle, jsem rád, že můžeš chodit. Po boji s Hieiem většina lidí nemůže.“ Trochu jsem se zarděla. „Kuju“ houkla jsem s milým úsměvem na tváři.
            Příští den, stejné místo (opět trénink): „Kuramo, ukářu ti něco, co už stoprocentně umím, podívej.“ Řekla jsem, vyskočila jsem a skákala jsem z jednoho stromu na druhý „Hieiovou rychlostí“. Kurama jen stál a otáčel hlavou. „Výborně, takže tohle už umíš, teď se obrátíme k další věci“. (pozn. autorky: Určitě si musíte říkat, že je slabý učit se tak dlouho rychle běhat, ale to by byla povídka moc krátká, kdybych byla úplně geniální.) „Ovšem tohle bude chtít více námahy, zkus soustředit svoji sílu a znič támhle ten strom.“ Pohledem jsem následovala jeho prst. Až skončil u obrovského starého stromu. Vyvalila jsem oči. „Cože?? Ale já nevím jak!“ Namítla jsem. Kurama mi plný trpělivosti začal vysvětlovat jak na to. „Musíš soustředit duchovní sílu uvnitř, opatrně ji uvolnit do konečků prstů, zamířit na strom a vypustit ven.“ Řídila jsem se jeho radami a zamířila jsem do mého nitra, ovšem bylo tu něco zvláštního. Velká pečeť. V mém nitru. No to je opravdu úžasný, zajímalo by mě co objevím příště. Ta pečeť nebyla ale zacelená. Ven z ní tryskala síla černé barvy a zatlačovala druhou sílu barvy červené. Černá síla byla odlišná od té červené. Vycházel z ní pocit hrůzy a strachu, kdežto z červené jsem cítila klid a rozjařenost. Možná díky tomu jsem se soustředila právě na ni a tu černou jsem ignorovala. Celá koncentrovaná jsem sílu přemístila do konečků prstů podle Kuramovi rady a snažila jsem se mířit na onen strom. Vyšlehl proud červeně zbarvené síly. Háá! Úspěch! Teda..skoro. Když jsem zaostřila na mířený strom, stále tam byl, zato 10 stromů okolo bylo skácených. „Nóó..skoro…“ Řekl Kurama. „Musíš se soustředit na svůj cíl, ale i přes to jsi to na první pokus zvládla brilantně.“
 
8.
            Po několika neúspěšných pokusech koncentrovat svou sílu se Kurama rozhodl, že mě už nebude trápit a vyslovil ta vysvobozující slova- „Tak, myslím,že to pro dnešek stačí.“ Děkuju, děkuju, děkuju!! Byla jsem v duchu šťastná jako blecha. Divím se, že jsem nebyla moc vyčerpaná, aspoň ne jak bych čekala. Měla jsem dobrou náladu, asi proto, že jsem zvládla první část tréninku, a možná v tom hrála roli i pochvala od Kurami, takže jsem celou cestu domů skákala jako magor. Jakmile jsme došli ke Kuramovi domů, hned jsem zamířila do kuchyně, jelikož jsem měla příšernou žízeň. Pomalu jsem si tady začala zvykat, takže byl trošku šok, to co mi Kurama řekl. Po dopití jsem zamířila k němu do pokoje a na vyzvání jsem se posadila. „Nischi, co bys říkala na to, že bychom se přestěhovali?“ „Co, co? Kam? Proč?“ vychrlila jsem na Kuramu spoustu otázek najednou. Kurama se na oplátku usmál a začal postupně odpovídat. „No, myslel jsem, že by to bylo lepší, měli bychom více prostoru.“ „Více prostoru na co??“ Vykulila jsem oči. Zdálo se mi to nebo se Kurama začervenal?? „Ehm..na tvůj trénink samozřejmě! Ale je tu jeden problém…“ „Já věděla že to nebude jenom tak. Tak co je to za problém??“ „No..ehm..potřebujeme více lidí do podnájmu, abychom neplatili tolik peněz a taky bych tvůj trénink nemusel sám zvládat.“ „Aha, no ale když už jsme u těch peněz, tak já jich moc nemám a u sebe už vůbec ne, všechno mám doma.“ „S tím jsem počítal, samozřejmě, že by si musela ještě jet domů a říct to všechno rodičům.“ „Hmm“
„Nevypadáš z toho moc nadšená.. Ale jinak to asi nepůjde.“ „A koho by sis jako spolubydlícího představoval??“ „No vlastně jsem si myslel, že s tím budeš souhlasit, takže už jsem Yusukemu a Kuwabarovi volal a oni souhlasili. Vidiš aspoň se osobně poznáš s Kuwabarou.“ CO??? Panebože, to mi snad děláš naschvál!! Ještě tam chybí ten Hiei, nadávala jsme si sama pro sebe. „A ještě jeden souhlasil…“ Kurama věděl, co jsem si zrovna říkala pro sebe! „Neříkej mi, že H..“ „Ano, Hiei se k nám přidá taky.“ Asi omdlím. Kurama ale vypadal, že se baví. Ale já se nevzdám tak snadno. „Dobře, to bude nejlepší. A kdy se vůbec máme přestěhovat??“ „Za dva dny.“ Odpověděl Kurama s úsměvem. Ten jeho úsměv mi začínal lézt na nervy.
9.

Další den jsem měla v plánu jít za rodiči a říct jim o tom bydlení (samozřejmě, že jim neřeknu o bydlení se 4 klukama). Na neštěstí za 2 dny(po víkendu) končí prázdniny. Tím pádem jsem si musela vzít všechny věci do školy. Kurama mi nabídnul, že pojede se mnou a počká na mě u zástavky metra, abych to všechno netáhla sama. Po poledni jsme vyrazili. Byla jsem plná obav z toho co všechno se mohlo stát. Jak budou reagovat naši? Pustí mě vůbec? Spousta podobných otázek mi celou cestu vířila v hlavě. Za 20 minut cesty jsme byli na místě. Kurama mi popřál hodně štěstí a na povzbuzenou mě objal. To mi teda moc nepomohlo, teď sem s k té nervozitě ještě červenala. A jak. „Děkuju…“ zašeptala jsem a vyšla jsem k našemu domu. Ani jsem se neohlížela zpátky, věděla jsem, že se Kurama usmívá, vždycky se usmíval. Jakmile jsem došla k domu, vytáhla jsem klíče a co nejpotišeji jsem odemknula hlavní dveře.Nikdo se neozýval. V duchu jsem zajásala a vydala se do svého pokoje. Rychle jsem začala balit ty nejnutnější věci (Oblečení, zmíněné věci do školy, šminky a hlavně svoje úspory) a nestačila jsem se ani divit, jak ta taška roste a zvětšuje se, bude zázrak, jestli tohle vůbec zvednu, pomyslela jsem si sarkasticky. Napadlo mě, že bych mohla našim napsat dopis, ve kterém všechno vysvětlím a napíšu proč jsem nebyla doma a proč nebudu doma ani v blízké budoucnosti. Podepsala jsem se, zalepila jsem obálku a položila jsem dopis na svůj psací stolek, snad si ho všimnou. Pro jistotu jsem si ještě vzala mobil. Ani jsem nevěděla jak, ale nějakým záhadným způsobem se mi podařilo dovalit tašku před dům. Sakra, měla jsem Kuramovi říct, aby na mě počkal před domem. Zkoušela tašku uchopit tak, abych se s ní dostala aspoň ten kousek, který mi scházel na zastávku. Po dlouhé a únavné chůzi jsem konečně spatřila zastávku a na ní zářícího Kuramu, který už nastavoval ruce, aby mi pomohl s tou zátěží. Vzal ji jako by vážila míň než pírko. Jen jsem zírala. „V pořádku?“ Optal se mě. „Jo..naši nebyli ani doma, naštěstí..“Vesele jsem odvětila. „Skvělý, tak to už můžeme jít do našeho nového bytu. Tedy jen co se stavím pro svoje věci.“ NANI?? „Už teď?? Měli jsme přece jít až zítra.“ Snažila jsem se nějak z toho vykecat. „Ono je to v podstatě jedno, dnes nebo zítra.“ Ale mě to není jedno!! Každý den navíc je dobrý! Proboha vždyť budu v jednom bytě s Yusukem, Hieiem a KUWABAROU!! JÁ UMŘU! Kurama ale zářil jako sluníčko, bylo na něm vidět, že se v mém utrpení vyžívá. Opravdu nechápu na co se tak těšil. I když Kurama viděl, jak jsem z toho vyjevená pořád čekal nějakou odpověď. Nezmohla jsem se v té chvíli na nic jiného než jen na malé přikývnutí. „Vystupujeme!“ Zvolal nadšeně Kurama a vyšli jsme z metra. Netušila jsem kde jsme, ale vypadalo to, že Kurama tu cestu k domu zná snad nazpaměť. Po chvíli chůze jsme se ocitli před nějakým pofiderním pětipatrovým domem vedle rozlehlého parčíku. „Líbí?“ zeptal se Kurama nadšeně. Nepřítomně jsem přikývla, stále jsem přemýšlela nad tím, jak zkrotit Kuwabaru, aby se choval jako člověk a ne jako prase. Kurama ale zřejmě čekal nadšenější reakci a tak trochu zklamaně sklopil pohled a svěsil hlavu. „Promiň, jsem jen stále trochu vykolejená z toho, že se stěhujeme už dnes, ale jinak je to tu moc pěkné.“ Kuramovi zase naskočil nadšený výraz na obličeji. „Počkáš tu na mě nebo ty moje věci pojedeš vyzvednout se mnou??“ „Já..počkám tady, potřebuju chvíli přemýšlet.“ Kurama chápavě přikývnul. „Tak ti aspoň tu tašku pomůžu vynést do pokoje.“ Přikývla jsem a vešli jsme společně do našeho nového domova.

10.
            Jak se nám podařilo přemístit moji obrovskou tašku do nového bydlení (popis později) šla jsem Kuramu doprovodit k metru. Až odjel zamířila jsem relaxovat do už zmíněného parku. Samozřejmě cigarety už jsem měla koupené. Cestou jsem přemýšlela nad událostmi posledních dnů. Stále jsem se s tím nemohla smířit… Já a magie draků…
„Ahoj holčičko.“ Vyrušil mě z přemýšlení hrubý chraplavý hlas. Otočila jsem se za sebe a spatřila jsem… démona, jenž figuroval obrovskou postavou a parožím na hlavě. Vypadal na démona nižší třídy. „Co tu chceš?!“ zeptala jsem se sebevědomě.. i když jsem se tak necítila. Démon se ani neobtěžoval odpovídat a okamžitě na mě začal útočit obrovským kyjem, který měl předtím jen tak opřený o rameno. Naštěstí jsem se už naučila ovládat svoji rychlost, takže jsem využila situace „seznamování“ a vyskočila jsem na strom poblíž. Démon se začal zmateně otáčet a hledat mě, ale nedařilo se mu to. „Hledáš mě?“ posměšně jsem zařvala a vyrazila jsem mu naproti. Ne moc silně, spíš jen tak pro zábavu jsem ho kopla do obličeje, takže měl od mé boty pěkný obtisk. Démon se poněkud rozzuřil a začal kolem sebe chaoticky házet kyjem, snažíc se mě zasáhnout. Žel, podařilo se mu to. Při mém úskoku zpět na bezpečný strom mi démonní kyj zasáhl moje pravé lýtko. Silný náraz, který použil na zmrzačení mé nohy mě odhodil takovou silou, že moje tělo srazilo strom, na který jsme zrovna mířila. To ale nebylo nic oproti bolesti, která sužovala moje rozdrásané lýtko. Bílá roztříštěná kost byla vidět až po kotník. Zaúpěla jsem nad bolestí, kterou mi ten hloupý démon způsobil až se můj nářek změnil ve vrčení. Moje oči se změnily, cítila jsem, že nyní nejsou hnědé jako obvykle, nyní jsou zlaté. K novým očím mi přibyly i nové zbraně v podobě obrovských tesáků. Po pohledu na svou zhmožděnou nohu jsem zavrčela ještě zuřivěji a silněji. Démon nejistě couvl, ale už bylo pozdě. Vyrazila jsem oproti němu. Po jeho dopadnutí jsem se mu zakousla do krku a trhala mu z něj maso. Nevnímala jsem bolestné výkřiky, které démon vydával. Vnímala jsem jen horkou krev, která mu proudila v žilách. Démon se svalil k zemi, stále se mnou přisátou na jeho krku. Najednou jsem uslyšela někde za sebou výkřik. Moje smysly se zdály být nějaké silnější. Vnímala jsem toho daleko víc, než když jsem si kdy představovala. S ústy stále zašpiněnými od krve jsem vzhlédla a otočila jsem se na neznámého , který vykřikl. Kurama. Najednou jsem se začala cítit strašně provinile. Vstala jsem od mrtvého těla démona, setřela jsem si krev z úst a kráčela pomalu ke Kuramovi s omluvným výrazem. Stále jsme se přibližovali k sobě. Byli jsme od sebe už asi 10 cm. To,co stálo před Kuramou jsem nebyla já. Já bych k němu nikdy nešla tak blízko bez známky studu. Každopádně, ať jsem teď byla cokoliv, přistoupila jsem k němu ještě blíž. Kurama se mi podíval do očí a pohladil mě po tváři. Naše tváře se začaly přibližovat blíž. A blíž. Když už jsem myslela, že se stane věc, po které jsem tak dlouho toužila, začala jsem ztrácet vědomí. Najednou jsem ztratila ten pocit sebevědomí a pak jsem ztratila i sama sebe. Kurama stačil jen rychle zamrkat, než jsem mu spadla v mdlobách do náruče.
 
 11.
            Otevřela jsem oči a myslela jsem, že mi vypadnou, když jsem nad sebou uviděla šklebícího se Yusukeho a za ním Kuwabaru. „Ááá!!“ Vykřikla jsem a hbitě jsem se zvedla. „To už jsem v pekle??“ Nechtěně mi vyskočilo z pusy i když jsem to vůbec neplánovala. Naštěstí to Yusuke ani Kuwabara neslyšeli.Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala Kuramu, místo něho jsem ale spatřila Hieie. No skvělý..určitě jsem v pekle. Naštěstí jsem to podruhé už nahlas neřekla, věděla jsem totiž, že Hiei by to nepřeslechl.
            „Kde je Kurama?“ zeptala jsem se jen tak do prostoru. Zkusila jsem vstát za účelem, že ho najdu, ale něco mě zastavilo. Moje noha! Ucítila jsem palčivou bolest ve svém pravém lýtku. Odkryla jsem z něj přikrývku a málem jsem vykřikla úlekem. Bylo úplně na padrť! „Co se to…?“ Otázku jsem nedořekla kvůli bolesti, jenž mi zabránila mluvit. Se zatnutýma zubama jsem pohlédla na Hieie, který mi měl vysvětlit co se stalo. „Kurama tu není, šel se podívat za svou matkou, a co se týče tvé nohy, byla to nehoda. Napadl tě démon, ale Kurama ho včas zabil.“ Vytřeštila jsem oči. V hlavě se mi vynořila strašné myšlenky. To jsem tak slabá, že mě musel zachránit Kurama? Nemám na to? Na co tedy všechen ten trénink? Zaťala jsem pěst a pokusila jsem se vstát. Ve všem tom zmatku a bolesti jsem ani nepostřehla, že už jsme v našem novém bytě, ale v ten moment mě to ani trochu nezajímalo. Musela jsem najít Kuramu, musel mi něco vysvětlit, něco mi tu nesedělo. Při pokusu vstát mě Hiei zastavil. „Baka! Nemůžeš přece chodit! Buď ráda, že žiješ!“ Odkdy byl Hiei takhle starostlivý?? *( pozn.autorky-nebojte s Hieiem románek nebude)* „Nech si tu péči! Musím jít za Kuramou!“ Hiei ustoupil a obrátil se ke mně zády. Nakonec jsem stejně vstala i když to nechtěl. Samozřejmě, že měl pravdu a já jsem, i když jsem se snažila nezatěžovat zraněnou nohu, skončila skoro na zemi. Ale než se tak stalo zachytily mě silné ruce. Kuwabara a Yusuke, z každé strany jeden, mě podpírali. „Když už musíš jít, tak půjdeme s tebou, invalido.“ Zasmál se Yusuke a tak tak uhnul mé ráně jako odplatě za toho invalidu. Ani jsme se nemuseli představovat, usoudila jsem, že Kurama a Hiei o mě klukům vyprávěli, takže jsme šli společně hledat Kuramu. Pokračovali jsme v naší společné chůzi docela pomalu. Už jsem si myslela, že Kuramu nikdy nedohoníme. Čekala jsem, že Kuramu objevíme, pokud se tak stane, někde u zastávky metra. Ale kdepak. Kurama sklíčeně seděl na lavičce se svojí hlavou položenou v dlaních. Celý se třepal. Když jsem spatřila v jakém je stavu,málem jsem začala brečet. Kluci si naštěstí ničeho nevšimli. Neznačila jsem jim, aby trošku přidali do kroku. Zamračili se a Yusuke zabrblal něco o nevděčnosti,ale poslechli moji prosbu a hned jsme byli u Kurami rychleji. On ani nepostřehl, že jsem si sedla vedle něho! Poslala jsem kluky pokynem ruky pryč, abych s ním mohla být chvíli o samotě. Pohladila jsem ho jemně po rameni a sledovala, jak zvedá hlavu.Měl strašný výraz, uplakané, rudé oči. Jakmile mě spatřil, dokázal nějakým mě neznámým způsobem vykouzlit na tváři malý úsměv. „Nischi…“ Potichu zašeptal do prázdna, jako bych tam ani nebyla. „Kuramo!“ Poněkud zvýšeným hlasem jsem se ozvala, aby Kurama pochopil, že jsem tady a né někde v dálce. Kurama konečně prozřel. „Nischi, omlouvám se…já..“ nedořekl a pevně mě objal. Překvapeně jsem se na něj zadívala, ale objetí jsem mu vrátila.
12.
            Kurama se po našem vzájemném objetí začal vzpamatovávat. „Nishci, jsi v pořádku?“Zeptal se mě starostlivě. „Jo jsem v pohodě.“ Kurama se na chvíli uklidnil, ale pak se jeho pohled zastavil na mé zraněné noze. Stále bylo vidět, jak byla zpustošená. Krvácení se zastavilo, ale žádné obvazy jsem mít nemohla, kvůli tomu, že hrozilo zanícení. Kurama se ke mně okamžitě vrhl a zasypával mě otázkama typu jestli to moc bolí apod. „Kuramo, klid, nic mi není..ani to necítím..moc.“ Kurama se na chvíli odmlčel a vypadalo to, že už se zklidnil.V hlavě mi vrtala jedna otázka, kterou jsem prostě musela říct. „Kuramo, co se stalo v tom parku? Hiei mi řekl, že tam byl démon a napadl mě. A ty jsi mě zachránil. Je to pravda? Chci říct..nejsem si jistá, jestli to tak bylo. Po tom tréninku jsem přece nemohla být jen tak lehce poražena.“ Kurama vypadal po mé otázce zase tak nějak sklíčeně. „Ano, je to pravda.“ Odpověděl mi nakonec po dlouhé chvíli ticha. Já jsem ale poznala, že nemluví pravdu. Když jsem se na něj ale dívala, rozhodla jsem se, že se ho zeptám, až bude lepší příležitost. Pískla jsem a kluky, kteří se vynořili z nějakého keře za námi. „Yusuke! Proboha co jste tam dělali? Vy dva…“ Nemohla jsem si pomoct, ale zastihl mě obrovský záchvat smíchu z představy Yusukeho a Kuwabari. Yusuke pochopil, co si myslím a začal mě hořečně přesvědčovat, že to tak nebylo. Dělala jsem si z něho srandu, tak jsem řekla, že se nic neděje, chápu když se mají dva rádi. A začala jsem se smát ještě víc. Teď se se mnou smál i Kurama. Yusuke začal rudnou vzteky a vyštěkl. „V tom keři sme vás s Kuwavbarou jenom pozorovali, nic jinýho jsme tam nedělali!“ Okamžitě jsem se přestala smát. Měla jsem chuť ho nakopnout, což v mé situaci bylo poněkud obtížné. Podívala jsem se tedy na Kuramu a v myšlenkách jsem ho požádala o pomoc. Počkat! Už můžu mluvit telepaticky? Páni…tohle začíná být lepší a lepší. Kurami se na to zeptám později, teď byla jediná důležitá věc pomsta. Kurama mě podepřel a pomalu mě odnesl k zády otočenému, nic netušícímu Yusukemu. KOP! (já vím, ale jak jinak ten zvuk popsat) Yusuke z překvapení ztratil rovnováhu a rozplácl se na zemi, jako žába. A na jeho zadku figuroval krásný otisk mé boty. S Kuramou jsme propukli ve smích a ukazovali na ležícího Yusukeho.
            Po nespočtu nadávek, ale i bouřlivého smíchu jsme společně odešli zpátky domů, kde už na nás čekal vždy nabručený Hiei.Když kolem něj přešel Yusuke, posměšně řekl: „Konečně ho někdo nakopal.“ Yusuke se skoro neudržel a málem na toho trpajzlíka, jak mu říkal, skočil, ale naštěstí ho společnými silami Kuwabara a Kurama zadrželi. Já jsem seděla na posteli a dívala se se zamlženýma očima na ně. Nepotřebovali nic víc, než sami sebe. Tohle je pravé přátelství, i když se pořád perou a hádají se, viděla jsem v jejich srdcích úsměv. Patřila jsem k nim? Zmohla mě deprese a smutně jsem svěsila hlavu a opřela jsem se o zeď. Nechtěně mi z úst vyšel malinký vzdech, avšak Hieiův sluch ho dokázal zachytit. Popošel ke mně a sedl si za mnou na postel Bála jsem se co se bude dít dál, Hiei nebyl vyhlášený svou kamarádskou povahou. Upřel na mě svůj pohled třetího oka. Tady vážně platila tak často používaná věta: Vidí mi až do žaludku! Doslova! Měla jsem pocit, že vidí každou buňku, že sleduje jak mi v žilách koluje krev. Konečně ten nepříjemný pocit skončil a Hiei se obrátil ke Kuramovi. „Noha se rychle uzdravuje, ale je tu jiný problém.“ Pak se obrátil od Kurami zase na mě a vážným hlasem mi řekl: „Ještě pár dní kouření, a hrozí nebezpečí tvému srdci .“ Otevřela jsem ústa údivem. „No to určitě.“ Naštvaně jsem pohodila hlavou a zavolala na Yusukeho. „Hey, Yusuke, potřebuju pomoct.“ „Cože? Ty mě jako kopneš do zadku a já ti budu pomáhat jo?“ I když cestou ke mně pořád něco brblal, nakonec mi pomohl vstát a odnesl mě ven. Možná si říkáte, proč zrovna Yusuke, ale to záhy pochopíte.
13.
            Pochopitelně, z některých důvodů (nekuřáci nepochopí) jsem si po informaci, kterou mi ochotně řekl Hiei jsem si musela zapálit. Pomalým tempem jsme s Yusukem vyšli ven z domu, a zamířili opět do parku. Yusuke příšerně funěl, upřímně řečeno, ani jsem se mu nedivila. „Myslím, že po týdnu osobní asistence budeš mít ty největší svaly v Japonsku.“ Snažil jsem se žertovat. „Jestli se toho vůbec dožiju…“ prohodil Yusuke mezi nádechy. Po chvíli jsem vytáhla krabičku a Yusuke se okamžitě začal smát. „Hned mi to bylo jasný.“ Po chvíli smíchu jsem se vážným hlasem zeptala: „Yusuke, budeš mě trénovat?“ Myslím, že Yusuke je ten nejvhodnější trenér. Před Kuramou bych se nezmohla na nic, Hiei by mě zničil a Kuwabara..no, jak říkám, Yusuke byl nejvhodnější.
Yusuke vytřeštil oči a málem spadl z lavičky, na které jsme seděli. Jakmile se trochu vzpamatoval a pak odpověděl. „Rád bych, ale bude trvat docela dlouho, než se ti ta noha trvale zahojí…jestli se to vůbec stane.“ A měl pravdu, s tou zpropadenou nohou musím něco udělat. Zapátrala jsem ve svém nitru po té cizí, zlé magii. Když mě dostala až sem, mohla mi taky pomoct, ne? Snažila jsem se..zní to divně ale chtěla jsem přinutit, ty draky ovládající magii, aby mi pomohli zapomenout na tu bolest, kterou mi noha způsobovala při každém pohybu. Po chvíli soustředění mě noha opravdu přestala bolet. Na pohled vypadala úplně stejně zuboženě jako předtím, ale nic jsem necítila. Zkusila jsem vstát. Skutečně!! Bolest byla pryč. Začala jsem chaoticky utíkat po parku a smát se. Yusuke na mě koukal s otevřenou pusou a nevěřícně kroutil hlavou. „Jak jsi to…“ „Už tedy můžeme začít s tréninkem??“ Nadšeně jsem se zeptala. Yusukeho údiv se změnil v radost a rychle přikývl. „Začneme hned zítra, vymyslím nějaký program“.Ještě jsem si chvíli zaběhala, trošku jsem vyšla ze cviku. Po hodině běhání Yusuke znuděně zívl a zakřičel na mě, že už bychom mohli jít. Tedy, vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem přikývla a obrátili jsme se na cestu domů. Jakmile jsme stáli ve dveřích Kuwabara zapištěl. „Nischiii! Jakto, že jsi na nohou??“ Ušklíbla jsem se. „Řeknu ti to zítra.“ Mávla jsem rukou a šla si lehnout. Myslím, že dnes toho bylo dost. Ještě než jsem se uložila k spánku zamávala jsem na Kuramu, který se tvářil stejně vyjeveně, jako předtím v parku Yusuke. Unaveně jsem si lehla na postel, dala nohy nahoru a zavřela oči. Najednou začal někdo příšerně ječet. „Kuwabaro, klídek.“ V limbu jsem na něho zabručela. Místo toho, aby se uklidnil, začal řvát ještě víc, a Yusuke se k němu přidal. „Co se to, sakra už, děje?!“ Naštvaně jsem otevřela oči a probodla ječící kluky pohledem. Pohled mi zavítal ke Kuwabarovi, kterému mířil prst někam do míst, kde byly moje nohy. Znuděně a otráveně jsem se podívala na svoje nohy, a co nevidím. Prostěradlo bylo úplně rudé. Ze zraněné nohy mi přímo tryskala krev. Kost vyčnívala. Ještě více než předtím. Ale stále jsem nic necítila. Vstala jsem a sundala jsem červené prostěradlo,zatím co Yusuke a Kuwabara hystericky lítali po pokoji. Hiei ke mně přistoupil a zašeptal mi do ucha. „Ty ovládáš Tu Magii?“ S překvapeným výrazem, ale s jasným úmyslem zkoumat mou mysl otevřel své Třetí oko a zamířil ho na mě. Vlastně, snažil se otevřít své Třetí oko. Zkoušel to znovu a znovu, ale stále stejný výsledek. Oko se neotevřelo ani trošku. „Nischi?“ to bylo snad poprvé, co řekl moje jméno. Kurama nás zatím z druhého konce pokoje pozoroval, ale teď přistoupil i on. „Ano, skutečně jsi ji ovládla, ale ona ovládla i část tebe. Nevědomě používáš jejich sílu, ovládají tvé pohyby. Jestli s tím nic neuděláme, staneš se jimi.“ [draky] Promluvil ke mně vážným hlasem.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Looking forward for income? Get it online.

(HenrytuM, 6. 1. 2021 4:23)

Vydělávat peníze 24/7 bez jakéhokoliv úsilí a dovedností.
Odkaz - https://aicrypto4.de/hitbtc-eth-deposit-fee.php

Even a child knows how to make money. Do you?

(HenrytuM, 6. 1. 2021 2:37)

Vydělat si dolary, když zůstaneš doma a vypustíš toho robota.
Odkaz - https://bitmoneylab.de/how-to-gain-profit-in-bitcoin.php

Find out about the fastest way for a financial independence.

(HenrytuM, 6. 1. 2021 2:35)

Nemusíte se bát o budoucnost, pokud použijete tohoto finančního robota.
Odkaz - https://crypmoney.de/trading-volume-of-bitcoin.php

2009 Aged Account 2009-2019

(GeraldCoste, 6. 1. 2021 0:04)

SELLING 0-1K FOLLOWERS 2009 Aged 2009 account with 100+ followers

look these up
https://accstores.com

PM
Skype & Telegram : congmmo
ICQ : @652720497
Email : accsmarket.net@gmail .com

Thanks U

Have no money? It’s easy to earn them online here.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 22:37)

Jeden dolar je nic, ale tady může vyrůst na 100 dolarů.
Odkaz - https://cryptoncoins.de/trade-bitcoin-to-paypal.php

Invest $1 today to make $1000 tomorrow.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 22:11)

Podívejte se, jak Robot vydělává 1000 dolarů z $ 1 investice.
Odkaz - - https://affcrypto.de/bitcoin-trading-without-ssn.php

Looking for an easy way to make money? Check out the financial robot.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 22:00)

Pozor! Zde si můžete vydělat peníze online!
Odkaz - https://bitmoneylab.de/can-i-trade-bitcoin-for-ripple.php

The online financial Robot is your key to success.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 20:42)

Vydělat tisíce babek. Finanční robot ti s tím pomůže!
Odkaz - - https://cryptolabz.de/total-market-capitalization-btc.php

Apt movable Casino

(RobertTroda, 5. 1. 2021 18:10)

Can you get cash on online casinos?
Yes, playing online casino games are legal for Australian players. ... When online gambling as a replacement for trusted money, it is vital to induce a lees into your casino account. The finery online casinos make available their players a deviating flower of reliable banking options to deposit and rescind their gelt
mobile version
https://mobile-casino.me/ - mobile-casino.me!

Vydělávání peněz může být extrémně snadné, pokud použijete tohoto robota.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 16:12)

Hledáte další peníze? Vyzkoušejte nejlepší finanční nástroj.
Odkaz - https://crypmoney.de/active-bitcoin-trading.php

第一借錢網擁有全台最多的借錢資訊

(Lancelew, 5. 1. 2021 13:46)

第一借錢網擁有全台最多的借錢資訊

https://168cash.com.tw/

Make thousands of bucks. Pay nothing.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 12:53)

Nejlepší způsob pro každého, kdo spěchá pro finanční nezávislost.
Odkaz - https://24crypto.de/is-bitcoin-in-stock-market.php

Automatic robot is the best start for financial independence.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 8:15)

Potřebuješ peníze? Dá se sem snadno dostat?
Odkaz - https://24crypto.de/how-to-get-profit-through-bitcoin.php

Make money online, staying at home this cold winter.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 7:36)

Vydělat si dolary, když zůstaneš doma a vypustíš toho robota.
Odkaz - https://24crypto.de/btc-markets-is-it-safe.php

путный вебресурс

(LeroyDauff, 5. 1. 2021 3:50)

мастерский сайт https://vipcomix.com/

Free&easy to use youtube downloader, free and fast.

(topten.aiz, 5. 1. 2021 2:57)

Hi, just came across your articles, really like your works!
Would like to share some useful links, hope you like it.
https://fabpdf.com/
https://myconverters.com
https://topten.review/
https://vidusoft.com
https://vanceai.com/image-enhancer/
https://keepvid.ch/en6/

Provide your family with the money in age. Launch the Robot!

(HenrytuM, 5. 1. 2021 2:02)

Páni! Je to nejrychlejší způsob finanční nezávislosti.
Odkaz - https://24crypto.de/how-to-trade-bitcoin-robinhood.php

Jen jedno kliknutí může změnit dolar na 1000 dolarů.

(HenrytuM, 5. 1. 2021 2:00)

Ať ti peníze fungují celý den.
Odkaz - - https://24crypto.de/trading-bitcoin-oanda.php

XYZ 壯陽藥春藥專賣店 大量購買有優惠

(JaredRox, 5. 1. 2021 1:02)

XYZ 壯陽藥春藥專賣店 大量購買有優惠

https://man-r20.com/

Even a child knows how to make $100 today.

(HenrytuM, 4. 1. 2021 23:09)

Udělejte z laptopu finanční nástroj s tímto programem.
Odkaz - https://24crypto.de/cryptotrade-bitcoin-investment-platform-nulled.php


1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 | 60 | 61 | 62 | 63 | 64 | 65 | 66 | 67 | 68 | 69 | 70 | 71 | 72 | 73 | 74 | 75 | 76 | 77 | 78 | 79 | 80 | 81 | 82 | 83 | 84 | 85 | 86 | 87 | 88 | 89 | 90 | 91 | 92 | 93 | 94 | 95 | 96 | 97 | 98 | 99

následující »