Narodila jsem se v Konoze, v malé skryté vesnici ve světě ninjů. Bohužel rodiče jsem nepoznala. Ani pravé přátele. Všichni se spolu bavili, ale mě nikdy nikdo nepřizval do řeči. Dost dlouhý čas jsem z toho byla zklamaná a smutná, ale postupem času jsem si zvykla a naučila se vystačit si sama, bez přátel. Dostala jsem se dost vysoko, až na post jounina ve 13-ti letech. V té době byla Hokage Tsunade-sama, která mě měla ( nevím proč ) v oblibě. I přesto, že jsem byla od ní naprosto odlišná. Měla jsem a vlastně stále mám dlouhé černé vlasy a kaštanově hnědé oči. A vůbec, co se týče oblečení upřednostňovala jsem tmavší barvy, jediné co nebylo tmavě stínované byly návleky do ruce, které zářily rudou barvou. Tsunade-sama mě povolávala na nespočet různě obtížných misí, ale v poslední době mise dostávali mladší genini a chunini, takže jediná mise co na mě tenhle měsíc zbyla, byla.. „Mírová mise v Písečné vesnici.“ Oznámila mi Tsunade-sama. V duchu jsem si brblala, jestli tam pro mě nemá nějakou akčnější misi, ale nezkoušela jsem to ani vyslovit, znám Tsunade, odřekla by mi i tuhle misi. „Sbal si nutnosti, zítra bys měla vyrazit.“ „Hai.“ Vzala jsem si svitek , který mi podávala Hokage-sama a v tichosti jsem odešla.Časně ráno už jsem byla na cestě.
Do písečné vesnice jsem dorazila asi za tři dny, docela bezproblémové cesty. (Tzn. Žádní nepřátelští ninjové). Zamířila jsem rovnou do hlavní budovy, kde sídlil Kazekage-sama. Přiměřenou silou jsem zaklepala na dveře a po jakémsi zabručení jsem vstoupila dovnitř. Vždyť je to ještě dítě. Nemůže mu být víc než 15 let a přesto je Kazekage! Takhle zněly moje první dojmy z kazekagi Písečné vesnice. Vrátila jsem se zpátky ke své misi. „Promiňte, že ruším, mám tu mírový svitek, od Hokage-sama ze skryté Listové vesnice.“ Kazekage zvedl oči a podíval se přímo do těch mých, pronikavým pohledem. V jeho očích byl stejný smutek a samota, jako v těch mých. „Ovšem, byl jsem informován, že navštívíte Písečnou vesnici, posaďte se.“ Pokynul Kazekage-sama rukou směrem k židli naproti němu. Měla jsem z něj zvláštní pocit. Hřálo mě u srdce, když jsem se na něj dívala. „Než se začneme bavit o obsahu svitku, rád bych se představil, mé jméno je Gaara. Gaara. „Já se jmenuji Yumi.“ Podali jsme si ruce na znak počínající přátelství. Následující asi půl hodinu jsme diskutovali o uzavření míru mezi Konohou a Písečnou. Po dokončení diskuse Gaara napsal odpověď a předal mi svitek. Najednou vtrhl do pokoje nějaký ninja a začal historicky řvát něco o napadení Písečné nepřátelskými ninjy. Gaara okamžitě prudce vstal ze své židle a spěchal ven z hlavní budovy. Já jsem vyšla za ním s úmyslem pomoct mu. Sice by to značně pomohlo uzavření míru, ale o tohle mi nešlo. Svitek jsem schovala pod košili a vydala jsem se kupředu. „Kam jdeš?“ Gaara se překvapeně zeptal, už se ani nesnažil mi vykat. „Pomoct tobě a tvé vesnici.“
******
„Yumi, přemýšlela jsi už někdy nad tím, kde jsou tvoji rodiče?“ „Ne…“ Bylo mi tehdy
asi deset let, když si se mnou chtěla promluvit Hokage-sama. „Co se jim stalo?“ „Bude strašně těžké to pochopit a přijmout, ale myslím, že bude lepší když se to dozvíš teď, dokud nemáš nepřátele, kteří by toho využili.“ Po krátké odmlce Hokage-sama pokračovala. „Tvoji rodiče zemřeli, když do tvého těla zapečetili Kyuubi jménem Houkou.“ Řekla Hokage-sama bezcitně, ale naštěstí pro mě, rychle. „Co…cože??“ Řekla jsem tehdy s očima plných slz. „Tvoji rodiče se obětovali pro dobro své vesnice. Všichni na ně vzpomínáme s láskou a s vděčností.“ Jen jsem tam tak stála, brečela a svírala svoji hruď, tam kde byla pečeť. Pak jsem si utřela slzy a vyběhla jsem pryč. Byla jsem ráda, že mě Hokage-sama chápala a nechtěla, abych se vrátila zpátky. Jakmile jsem se uklidnila, odpřísáhla jsem si, že už nikdy nebudu brečet, stanu se silnější a budu pokračovat ve snu svých rodičů, ochránit svou vesnici. Jenže po nějaké době jsem si uvědomila, že se v Konoze cítím jako cizí člověk. Tamní obyvatelé mě neuznávali. Mysleli si o mě, že jsem obyčejný spratek. Od té doby jsem s nikým nechtěla mluvit ani se přátelit. Ublížilo by mi to.
******
Gaara se usmál a pustil mě ke dveřím první. Jak jsme vyšli z hlavní budovy, naskytl se nám strašný pohled. Půlka vesnice byla vypálená a obyvatelé vyplašeně utíkali všemi směry, často i přímo do ohnisek požárů. Gaara vyplašeně koukal na tu spoušť a nezmohl se ani na jeden pohyb, já jsem však naštěstí nebo spíš naneštěstí byla na takové hrůzy zvyklá a utíkala jsem na pomoc zmateným vesničanům. Všechny co jsem našla, jsem se snažila poslat do bezpečí- a to do hlavní budovy. Sama jsem se pak snažila najít ty zrůdy, co to způsobily. Podívala jsem se Gaarovým směrem a on tam pořád stál neschopen pohybu. Teď ve mně začala vřít krev, já jsem tady na mírové misi a nakonec mu zachraňuju vesnici. Na chvíli jsem odložila hledání a nasupeně jsem kráčela ke Gaarovi. Dala jsem mu facku, aby se konečně probral. * Možná to bylo krajní řešení, ale záviselo to na bezpečí jeho vesnice *. Gaara se konečně probral a pochopil, že by měl něco udělat. Oba jsme se tedy snažili najít ty nepřátelské ninjy. Náhle se za jedním domem tedy spíš za jednou ruinou mihla nějaká zahalená postava. Utíkala jsem jejím směrem a jen tak do vzduchu jsem hodila kunai. Nikdo nikde nebyl, jak jsem zjistila po doběhnutí, takže jsem se obrátila a šla jsem hledat jinam. Gaara se díval, jestli jsem uspěla, ale najednou vykřikl a začal utíkat ke mně. Ani jsem nevěděla co se stalo, ale potom, co jsem zhlédla svoji krvavou ruku mi došlo, že něco nebude v pořádku, začala jsem cítit strašnou bolest v zádech. Zkoušela jsem nějak otočit hlavu, abych zjistila co způsobuje tu bolest a když se mi to povedlo, naskytnul se mi pohled na můj kunai v mých zádech. „Jak…“ divila jsem se. Když jsem zjistila co se stalo Gaara už byl u mě. Obrátil mě k němu zády a vyňal mi kunai ze zad. „To..to nic není..“ snažila jsem uklidnit jeho i sama sebe. Gaara se na mě díval se starostí a obavami v očích. Na jeho pokyn okamžitě přiběhl lékařský ninja a díval se na mé zranění. Po chvilce se podíval na Gaaru a zavrtěl hlavou. Snažila jsem se mít stále otevřené oči, takže jsem tento smutný posunek. Gaara šel blíže ke mně a vzal mě do své náruči. Mluvil na mě, abych neusnula, ale já jsem neslyšela ani jedno slovo. A po chvíli jsem neviděla ani Gaaru. Oči se mi zavřely i když jsem nechtěla. Klesla jsem k zemi, tím pádem se mnou i Gaara. Klečel tam, držíc mě v náručí. Lékařský ninja se nade mnou naklonil a sáhl mi na tepnu na krku. „Ona…ona umírá.“ Potichu oznámil Gaarovi. A zrovna..když..jsem doufala,..že najdu.. „přátele“ poslední slovo, které jsem vyřkla přinutilo Gaaru udělat překvapenou grimasu. Objal mě pevněji. Každou vteřinu bylo jeho sevření silnější a silnější.
Brána. Obrovská černá brána zahalená do tmy. „To jsi vážně tak slabá?“ Zazněl ze tmy hluboký drsný hlas. „Kdo jsi?“ Zakřičela jsem do tmy, i když jsem nevěděla ke komu vůbec mluvím.“ Za bránou zazářili dvě obrovské rudě svítící oči, které jakoby osvítily celou místnost. „Jsem tvůj přítel, jedině já ti teď můžu pomoct. Za bránou stál velký vlk s pěti ocasy. Z každého ocasu jakoby tryskaly všechny elementy. Voda, oheň, země, vzduch a elektřina z největšího. „Ty jsi Kyuubi??“ „Jsem tvůj přítel.“ Při úsměvu, o který se Kyuubi snažil se odhalily jeho tesáky. Ty tesáky by dokázaly v jednom okamžiku roztrhat člověka. I přesto stále opakoval, že je můj přítel. „Umírám!“ Oznámila jsme svému příteli ironicky. „Se mnou nezemřeš nikdy!!“ Zařval Kyuubi a při ohlušujícím vrčení ti vrátil sílu.
Otevřela jsem oči. Oči jí září červeně..jakoby… Nestačil ani domyslet Gaara. „Yumi..ty jsi… Jinchuuriki?“ Zeptal se s naprosto vážným výrazem. Nevnímala jsem ho, vstala jsem a zamířila jsem doprostřed vesnice. Energie z Kyuubiho ze mě proudila přímo proudy. Zamířila jsem do svého nitra a hledala Kyuubiho. Potřebuju vodu, Kyuubi. Ze stoupající čakry se mi vytvořil ocas, který měl na své špičce částečky vody. Voda stříkala úplně všude, i do malých zákoutí, takže ohnisko požáru bylo uhašené hned. Elektřina. Elektřina vystřídala vodu a začala proudit na naprosto prázdné nezajímavé místo. Ovšem pro mě zajímavé bylo. Elektrická chapadla na něco narazila, asi dva metry nad zemí. Po jejich dopadu, spadl na zem již viditelný nepřátelský ninja. Čakra Houkou po porážce ninjy zmizela a já jsem byla zase jen já. S poněkud vyčerpaným výrazem jsem pohlédla Gaarovi do očí a spadla na zem v hlubokém spánku.
Probudilo mě ostré světlo, které odráželo střapatý stín. Ztěžka jsem otevřela oči. Gaara. On byl to první co jsem spatřila. Seděl na židli s pokleslou hlavou. Chtěla jsem se pohnout, ovšem překážkou byla Gaarova ruka, která svírala tu mou. Usmála jsem se, myslím, že jsem našla přítele. Gaara se probudil a spatřil mě ležící s úsměvem na rtech, stále držící jeho ruku. „Yumi, jsi v pořádku?“ Starostlivě se zeptal. Jen jsem se usmála a nepřestávala jsem se na něj dívat. Gaarovi se na tvářích objevily malinké ruměnce. Pohladil mě po hřbetu ruky a oplatil mi můj nepřestávající úsměv. „Yumi, víš..nemusela jsi pomáhat mé vesnici.“ „Já vím..“ S námahou a bolestí v zádech jsem si sedla. „Ty máš v sobě taky toho démona, že ano?“ Zeptal se Gaara potichu s roztřeseným hlasem. „Taky? Co tím myslíš? Gaaro..ty..?“ Ani jsem nemusela dokončovat zbytek věty a Gaara odměřeně přikývnul. V tenhle moment mi stiskl ruku tak pevně, že jsem myslela, že mi ji zlomí. Ale neřekla jsem ani slovo. Chápala jsem jeho pocity. Tehdy jsem se cítila stejně. S chápavým výrazem jsem Gaaru pohladila ve vlasech. V jeho očích byla znát bolest. Obrovská bolest. Ale také něco jiného. Něco jako láska. Najednou jsem začala brečet. I když mi stékaly slzy po tvářích můj úsměv nezmizel. Gaara mě jemně pohladil po tváři, takže všechny slzy byly pryč. Opatrně se ke mně přiblížil a objal mě. Cítila jsem, že s ním se nemusím ničeho bát. Jemně mě pohladil po vlasech a políbil mě. „Nechci o tebe nikdy přijít. S tebou jsem pochopil, co je to láska.“ Objala jsem Gaaru pevněji. „Našla jsem svou vesnici, kterou chci chránit.“ Potichu jsem zašeptala a políbila Gaaru.
sry
(Enereth, 22. 5. 2011 20:14)